|
Chemický slovník esperantsko-český a česko-esperantský obsahuje na 4 tisíce nejzákladnějších termínů z chemie a některých příbuzných oborů. Využijí jej překladatelé textů, kde se vyskytují odborné chemické výrazy, ale i čtenáři esperantských odborných časopisů. Důraz je kladen na systematické chemické názvosloví.
|
|
Untitled Document
Recenze
Autor je inženýrem chemie, který se již od konce šedesátých let minulého století
věnoval chemickému názvosloví českému i esperantskému, po určitou dobu také
jako vedoucí mezinárodní názvoslovné komise chemiků-esperantistů. Jejich práce,
ač správně vycházela z doporučení IUPAC (International Union of Pure and Applied
Chemistry), nebyla završena obecně přístupným výstupem. Zřejmě pro nedostatečné
ekonomické zázemí esperantského zřizovatele ISAE (Internacia Scienca Asocio
Esperantista).
V té době esperantské chemické názvosloví nebylo normalizováno ani odbornou
literaturou kodifikováno. Vycházely sice skromné publikace z oblasti chemie,
také slovníky, dělo se to však z iniciativy jednotlivců bez koordinace podle
terminologických zásad. Výsledky byly nejednotné. Příklady názvoslovných publikací:
D. R. Duncan: English-Esperanto chemical dictionary (1956),
Jan Pióro: Kemiaj afiksoj internaciaj (1966),
Manfred Westermayer: International chemical dictionary (angličtina, esperanto,
němčina;1982),
Doug Portman – Donald Rogers: Kemia kaj scienc-teknika vortaro (esperanto, angličtina,
němčina;1993).
Pokus o zřízení Terminologického esperantského ústředí (TEC) v rámci Světového
esperantského svazu (UEA) na přelomu osmdesátých a devadesátých let neuspěl.
Dílo Zdeňka Pluhaře vychází ze starších podkladů, avšak autorem bylo upraveno
podle aktuálních novelizovaných pravidel IUPAC.
V českých názvech anorganických sloučenin autor důsledně upřednostňuje tradiční
české systematické názvosloví, které každému oxidačnímu číslu prvku přiřazuje
určitou koncovku. V esperantských názvech anorganických sloučenin jednoznačně
dává přednost současným doporučením IUPAC, tj. popis vzorců sloučenin (počet
atomů jednotlivých prvků) se udává pomocí číslovkových předpon. To také odpovídá
doporučením již zmíněné esperantské chemické názvoslovné komise.
V názvosloví organických sloučenin se doposud používaly tradiční názvy jednak
funkční skupinové, jednak substituční. Výsledkem byla názvoslovná nesourodost
skupin (aminy, azosloučeniny, ethery, peroxidy apod.). Je pravda, že důsledným
uplatňováním jedině pravidel IUPAC mohou vznikat názvy příliš komplikované.
Přesto se autor slovníku zaměřil především na názvosloví substituční, které
je hlavním nomenklaturním principem IUPAC. V něm se odvozují názvy od základní
sloučeniny náhradou atomu vodíku jiným prvkem nebo skupinou. Představuje to
výhodu univerzálnosti, systematičnosti a omezení názvů triviálních.
Závěrem je nutno poznamenat, že slovník nemá sloužit pouze chemikům, protože
s chemií a chemickými produkty se dnes setkává každý občan a profesionál každého
technického oboru. Z toho důvodu je potěšitelné, že autor byl z tohoto hlediska
vstřícný a nechemikům pomáhá četnými vysvětlivkami a poznámkami. Přivítají to
zejména starší uživatelé slovníku, kteří absolvovali školu před desetiletími.
Prosinec 2009
Doc. Ing. Jan Werner
|
