|
|
Dámské přirození a já
Čmuhař Pavel
|
|
|
|
ISBN 978-80-85169-03-2
232 stran
21 x 14,5 cm
260 Kč
vázaná
|
|
|
Psychologický román psaný v první osobě, který vzbuzuje dojem naprosté autentičnosti, nahlíží otevřeně a nemilosrdně do zákulisí současné navenek harmonické rodiny. Jak lze žít tam, kde vaši nejbližší nejsou vaší oporou? Dokáže hlavní hrdina, který se vlastně neměl narodit a rodina mu to nezapomíná, čelit vydírání, manipulaci, intrikám, lžím a přetvářce? I přes neveselý námět píše autor lehce, s vtipem a nadsázkou, jeho hrdina je věrohodný a budí sympatie.
|
Ukázka 1:
Teď je mi čtyřicet dva let a připadám si vyrovnaný asi tak jako normální člověk v nejtěžším stadiu puberty. Když jsem se díval po spolužácích, bylo mi mě líto.
Ani mí spolužáci neměli lehký život – museli možná bojovat s nepřízněmi osudu, se životními zvraty, ale připadlo mi, že nikdo z nich celou tu dobu nebojoval sám se sebou a s vlastní rodinou. Byli pořád stejní a neměl jsem pocit, že by o sobě nějak pochybovali.
I můj nejvěrnější kamarád Ivo, který to dotáhl až na bezdomovce, je bezprostřední, pozorně poslouchá vyprávění svých spolužáků, směje se a ukazuje při tom svůj prořídlý chrup. Nezdá se, že by se za svůj život styděl, nebo měl strach, že se mu někdo vysměje.
Je tu a baví se.
Ukázka 2:
„Měl bych jít něco dělat. Třeba spravit to kolo. Fuj. Zase mi tam bude zima, ty špinavý montérky, ruce od šmíru a pak si stejně ani neumím říct o peníze. Něco udělám blbě a ještě budu v průšvihu. Tak vyrazím na půdu, dělat tu podlahu. No jo, ale jak tam přidělám ty lišty? Vždyt’ já to nikdy nedělal. Když to udělám špatně, bude to zbytek života vrzat. Máma mi to říká pořád. Jsem úplně neschopný. Normální člověk už by to měl dávno hotový. Musím se zeptat nějakého truhláře, jak na to. Jestli to ovšem pochopím. Jenže jakého?“
Najdu si číslo v telefonním seznamu, položím ho na stůl a jsem psychicky na dně:
„Musím si odpočinout. Zavolám mu zítra. Budu si radši číst, to nic nezkazím a na svět zapomenu.“
Knížky mi v depresích moc pomáhaly. Jenže ty deprese jsou tak časté, že bych pročetl půlku života.
Odložím knížku, musím jít něco dělat: „Tak co. Třeba vyluxovat? Copak to je nějaká práce?! Měl bych dělat něco pořádnýho. Třeba tu podlahu? Tu až zítra, až zavolám tomu truhláři. Tak půjdu spravovat ty hnusný kola. Chvilku si odpočinu a půjdu.
Tak už jsem odpočinutý, ale musím se nejdřív najíst.
Ani to jídlo mi nechutná. Je půl druhý. To už nemá cenu něco dělat. Za chvíli přijde Bára, přece nebudu bláznit sám ve sklepě, vždyť jsem sám celé dopoledne. Bych se z toho mohl taky zbláznit.“
Bára přijde z práce a najde mě v křesle, celého bledého, s kruhy pod očima, nejistého, podrážděného a zároveň vděčného za to, že se objevila. Po zbytek dne se mnou nic není, protože mám výčitky svědomí, že jsem nic neudělal, zatímco ona byla v práci.
Tak zítra. Zítra se do toho pustím!
|
|
|
