|
DOSLOV
Ty, milý budoucí čtenáři, který jako obvykle čteš knihu odzadu, a Ty, milý čtenáři, který jsi dokázal přes hradby, nad věžemi, přes ostrovy, po cestách a mostech dospět k posledním stranám této publikace! Možná
byste si přáli vědět, jak vznikla Zamenhofova ulice. Jednou jsem měl příležitost navštívit spolu s dr. L. C. Zaleským-Zamenhofem předsedu polského parlamentu Romana Malinowského, s nímž nás spojovaly přátelské vztahy; měl velký podíl na úspěchu jubilejního Světového kongresu esperanta ve Varšavě jako jeho patron. Při návštěvě nám Roman Malinowski ukázal čerstvě vydanou knihu, která dokumentuje jeho úlohu v politických událostech tehdejší převratné doby. Náhle řekl: „Ludvíku, proč vy nenapíšete knihu o svémživotě? Nasbíral jste zkušenosti, jaké by stačily k napsání několika biografií. Pište!“ „Ne, ne! Jsem inženýr, ne spisovatel!“ „Nevadí, udělejte to jako já, vyprávějte a psát může někdo jiný. Tady Dobrzyński by se toho jistě rád ujal.“ „Promiňte, ale já se nechci vracet do minulosti,“ ukončil diskuzi pan Zaleski-Zamenhof.
Uplynula nějaká doba. Inženýr Zaleski-Zamenhof mezitím navštěvoval Polsko z profesních důvodů. Čas od času jsme se setkávali. Jednou poznamenal: „Možná, že Roman Malinowski měl pravdu. Byla by škoda, kdyby moje životní zkušenosti upadly v zapomnění. Možná by se z nich někdo poučil.“ Usoudil jsem, že jeho životní zkušenosti budou zapomenuty, jestliže je nezapíšu já sám. V roce 1993 jsem si plánoval zotavení v litevských lázních Druskininkai a navrhl jsem Ludvíku Kryštofovi jet s sebou. Ochotně souhlasil, protože jako dítě tam několikrát pobýval se svými rodiči. Existoval i vedlejší důvod. Blízko leží Veisiejai, kde mladý doktor Ludvík Zamenhof zahájil profesionální lékařskou praxi a zároveň ukončil svůj jazykový projekt. V půvabných litevských lázních „vnuk“ promluvil… Je třeba dodat, že jeho první slova pomohl zrodit výborný litevský medový likér „Suktinis“.
Rozhovor, započatý v Litvě, trval osm let. Bavili jsme se o všem, zaznamenával jsem fakta, jména, data, názory, příběhy, které se mi zdály zajímavé. Důležité byly nejen rozhovory mezi námi dvěma. Několikrát jsme cestovali spolu, účastnili se různých akcí, na kterých dr. Zaleski-Zamenhof hovořil, ať již na veřejnosti nebo mezi přáteli. Zajímalo mne všechno. Cenným zdrojem se ukázaly být rozhovory, které jsem s ním vedl pro Polskou televizi. Na základě takto shromážděného materiálu, který jsem obohacoval vlastními pozorováními a znalostmi, jsem napsal knihu „Ulica Zamenhofa“. Byla to moje devátá polská kniha. Osm dřívějších se týkalo Latinské Ameriky, oblasti mého největšího profesionálního zájmu.
„La Zemanhof-strato“ je moje jubilejní, desátá kniha, ale první v esperantu. Proč jsem se rozhodl debutovat po téměř padesátiletém esperantství? Ze stejného důvodu, jaký mě přiměl psát na toto téma v polštině.
Shoda náhod mi poskytla možnost odhalit zcela neznámá fakta o Zamenhofově rodině. Nabízí se zajímavá myšlenka: tragické zážitky „vnuka“ vyplývaly ze skutečnosti, že ideály „dědy“ byly nehumánně
pošlapány. Lákal mě také rozhovor s neobyčejným člověkem. Ludvík Kryštof Zaleski-Zamenhof, známý v hnutí jako „vnuk“ tvůrce esperanta, je fakticky sám vynikající Zamenhof: intelektuál, inženýr-humanista,
stavitel mimo jiné „umělých ostrovů“, ale kromě toho také milý, vtipný člověk. Forma rozhovoru představovala možnost proplétat závažná témata se zajímavými příhodami a doplňky, aby výsledný text byl čtivý.
Popravdě řečeno, měl jsem v úmyslu napsat knihu o „vnukovi“, nikoli o „dědovi“, ale již uvedený vztah mezi jedním a druhým mne přiměl vložit kapitoly o esperantu a jeho tvůrci. Ludvík Kryštof namítal: „Já
jsem Zamenhof, ne zamenhofolog!“ Ani já sám, ač esperantista, nejsem esperantolog. Přesto jsem uvažoval, že kniha adresovaná všeobecně veřejnosti by mohla splnit informační, možná i propagační funkci.
Kromě toho mě zajímalo právě to, co by chtěl „vnuk“ říci o tématu ne jako zamenhofolog, ale jako Zamenhof.
Příznivé přijetí polského překladu „Zamenhofovy ulice“ překonalo naše očekávání. Je zajímavé, že nejdůkladnější recenzi nazvanou „Kde končí naděje, začíná peklo“ přinesly polské noviny vydávané v Chicagu, kde žije jeden milion Poláků. V Polsku se kniha stala záminkou k mnoha rozhovorům s dr. Zaleským-Zamenhofem a také se mnou jako autorem. Polský úspěch knihy mě povzbudil, abych debutoval na poli esperantské literatury. Můj významný spolubesedník nesdílel mé nadšení. Skromně se domníval, že esperantistům bude řada informací připadat banální. Ale rozhovory se čtenáři polské verze mě přesvědčily, že i banality si často zasluhují opakování v závislosti na tom, kdo je říká.
Dr. Zaleski-Zamenhof žije v Paříži, já ve Varšavě. Jako redaktor Polské televize hodně cestuji po světě. Nebylo snadné se setkávat a povídat si. Nakonec jsme vypracovali vlastní „technologii“ psaní knihy.
Nejdříve jsme se dohodli, často telefonicky, na konkrétních tématech, faktech a jejich vysvětlení. Psal jsem verze rozhovorů nanečisto a posílal je Ludvíku Kryštofovi, aby libovolně upravil obsah a formu.
Následovaly fáze přesvědčování, protože ne vždy jsem mohl souhlasit se změnami nebo vyškrtnutími. Často psaní stagnovalo, protože jsme si nedokázali porozumět. Avšak v každém případě jsme pozvolna nacházeli slovní vyjádření přijatelná pro oba. V důsledku toho kniha, třebaže jsem jejím autorem, neobsahuje žádné slovo, které by dr. Zaleski-Zamenhof neschválil.
Oba jsme si dobře vědomi, že jsme se dotkli příliš mnoha témat a v podstatě jsme nedokázali důkladně pojednat o žádném. Naším hlavním úkolem ale bylo poukázat na existenci problémů, nikoli jejich řešení.
Na závěr chci poděkovat dr. Ludvíku Kryštofu Zaleskému-Zamenhofovi. Laskavě, trpělivě a moudře plnil svou dvojí úlohu předmětu a zároveň podmětu díla, spolupracoval tvořivě a s potěšením. Při psaní se
zrodilo několik zajímavých myšlenek. S knihou se úzce pojí „Medaile tolerance“, cesta dr. Zaleského-Zamenhofa do Brazílie a naše společné cesty po stopách „dědy“ v Litvě, Bělorusku a Polsku. A tak došlo
k zajímavému jevu: řada událostí těch deseti let, kdy jsem popisoval životopis dr. Zaleského-Zamenhofa, se stala součástí životopisů nás obou. Pro mne tyto roky představují nezapomenutelně zajímavé a tvůrčí
životní dobrodružství.
Roman Dobrzyński
Varšava, červen 2003
|
